Posouvá mě to, co mě přesahuje

Těžko bych spočítal, kolikrát jsem za poslední dobu četl kvalitní články o tom, že potřebujeme jít za hranice svých dosavadních zkušeností, svého momentálního rozhledu, své komfortní zóny a možná i svých domnělých limitů. Mám je velmi rád, protože rezonují s mojí vlastní (a jistě i s vaší) zkušeností. Všichni víme, nebo alespoň tušíme, že rutina nás nikam nepostrčí. Chceme-li jít v životě dál, musíme vykouknout ven.

Je těžké přidávat k takovým článkům něco zásadně nového. Přesto mám dojem, že inspirující diskuse na toto téma ještě zdaleka neskončila. Každá osobní zkušenost, každý pohled, který si člověk nějak vybojoval, má v sobě něco čerstvého a stojí za sdílení.

Přitom nemusí jít o nic velkého. Růst přece můžeme skrze kdejakou drobnost, se kterou se potýkáme v průběhu všedního dne. Stačí asertivně zvládnout rozhovor s nepříjemným člověkem, a hned máme zářez, novou využitou příležitost, na které jsme se něco naučili. Do příštího rozhovoru už můžeme jít s lepší vnitřní výbavou a s posíleným sebevědomím. Možná jsme udělali krok za hranice dosavadních zkušeností. Překročili jsme hranice toho, co ještě považujeme za pohodlný a bezpečný prostor. Něco v nás povyrostlo. Jsme dál.

Je nutné opouštět svoji komfortní zónu a jít dál, než kam sahají naše vlastní zkušenosti a představy o pohodlí. Za těmito hranicemi se odehrává rušný život. Tam se rodí vize. Tam přicházejí nápady, které dávají životu nový směr. Tam se učíme a posouváme dál. V tomto prostoru za dosavadními hranicemi se zrodil první podnikatelský nápad Richarda Bransona na vydávání magazínu Student i jeho úžasná vize vesmírné turistiky. Jedině tam mohl vzniknout plán na vyslání člověka na Měsíc nebo na oblet zeměkoule v balónu.

Dnes ale píšu o výzvě, kterou bych mohl označit jako level 2. Jít za hranice vlastního JÁ. Zaměřit se na to, co přesahuje nás samotné.

Jde o starou pravdu, že naši osobnost utváří to, co jí přesahuje. Neobjevíme jí, když se zaměříme sami na sebe. Neporozumíme jí, když se budeme sami v sobě přehrabovat. Nerozvineme jí tím, že trénujeme sami sebe ... pro sebe. Skvěle, i když trochu filozoficky, to vyjádřil Martin Buber: "Člověk se stává JÁ skrze TY." Inu, byl to filozof. Dělal svoji práci a dělal ji dobře. Rozuměl tomu, že člověk zde není kvůli sobě samému, ale že jeho osobnost je utvářena tím, pro co, nebo hlavně pro koho žije.

Toto není už jen opuštění komfortní zóny, ale únik z vlastní přitažlivé síly.

Cíle, které mě přesahují a posouvají dopředu, mají několik základních parametrů. Zjednodušeně mohu říci, že jsou ve 3D.

  • Podívám-li se dopředu, pak mohu říci, že tyto cíle neslouží jen mně, ale jsou platné i pro další generace. Odrážejí určité životní povolání, jehož jsem součástí, a které předám dalším generacím. Ty ho pak rozvinou mnohem dál, než kam dosáhnu já. To je mnohem lepší dědictví než cokoli, co se dá vyjádřit penězi.
  • Při pohledu do šířky je vidím jako úkoly, které nezvládnu sám. Potřebuji k jejich dosahování parťáky, tým lidí, kteří budou stejně zapálení jako já. Co nezvládne jeden člověk, toho dosáhne skupina lidí se stejnou vizí.
  • Podívám-li se do výšky, rozumím jako křesťan tomu, že potřebuji lepší zdroj síly, než ten můj. Na to, co mě přesahuje, nestačím se svými silami. Potřebuji větší sílu, větší moudrost, lepší perspektivu, než je ta moje. Potřebuji Krista.

Mojí touhou je, aby Ostrava byla lepším místem k životu, aby jí ti nejlepší lidé neopouštěli, ale naopak do ní přicházeli. Aby se přestala porovnávat s Prahou, protože má hodnotu sama v sobě (a není to jen ta ostravská truc hodnota). Mohu pro to dělat mnoho drobných kroků každý den, ale tato vize mi dává směr a smysl. Žiji touto vizí, a současně vím, že s ní nebudu nikdy úplně hotov. Přesahuje mě.

Přeji si, aby církevní sbor, který vedu, reprezentoval církev úplně jinak, než jak je většinově chápána. Aby byl multifunkčním centrem, které není fabrikou na obřadní náboženství, ale místem kvalitního a inspirujícího života. V zájmových klubech, v podnikání, v dobrovolnictví ... Jsem nadšený z toho, že se to daří, ale i tato vize mě přesahuje ve všech směrech.

Jsou to úkoly a cíle, v nichž se můžu radovat z mnoha drobnějších i větších výsledků, a třeba také zakoušet určitá zklamání. Je ovšem jisté, že s nimi nikdy nebudu hotov. Jen ať se další generace činí! Je jisté, že to nezvládnu a ani nechci zvládnout sám. Vím ale, že i ve vyšším věku nebudu žít jen ze vzpomínek, ale budu mít pro co žít a budu koukat dopředu.

Foto: Hans*, pixabay.com, CC0