Dosáhneme všeho, co si budeme HODNĚ přát?

"Četl jsem, že člověk, který si něco hodně přeje, toho také dosáhne. Je to pravda?" Podobná otázka asi zní v hlavě každému, kdo si poprvé v životě otevře některou novější motivační knihu a s očima navrch hlavy louská každý řádek napěchovaný povzbuzením a nakažlivým autorovým nadšením. 

Je potřeba doplnit, že myšlenka, která ho tak zaujala, byla určitě o něco rozvinutější. V knize jistě nechyběla zmínka o tom, že člověk musí svému přání všechno podřídit a musí na něm zaníceně pracovat. Musí se tímto způsobem upnout jen na jeden cíl, aby nebyl rozptylován a netříštil síly. A potom ke svému cíli dojde. Ať je jakkoli velký.

Tím už se z říše snů dostáváme k tvrdé práci a tedy i na pevnější půdu. Hned je možné jmenovat příklady lidí, kteří dokázali neuvěřitelné věci a dosáhli na své cíle. Richard Banson, který se z dyslektika a vysmívaného dítěte stal jedním z nejúspěšnějších podnikatelů všech dob. Oscar Pistorius, dnes spíš tragická postava, který dokázal s protézama běhat ty nejprestižnější závody a soupeřit s nejlepšími zdravými atlety. A další, a další.

Všechny podobné příběhy jsou skutečně velmi motivující, protože každý z nás má nějaké smělé sny a potřebuje slyšet, že to jde. Jsme mimořádní v tom, že si dovedeme představit cíle, které ještě nejsou naplněné, dokážeme na nich pracovat a uvést myšlenku do reality.

Všichni také musíme brát v úvahu to, co nás může buď brzdit, nebo naopak nakopnout. Záleží na našem nastavení. Možná to jsou naše horší výchozí podmínky, nepříznivé okolnosti, naučené stereotypy, temperament a charakter, skutečné a domnělé limity. Myšlenka na limity není moc příjemná, ale je poctivá. Učí nás rozlišovat. Domnělé limity je nutné odmítnout a soustavně překonávat. Je to naše odpovědnost vůči nám samotným i našemu okolí. Naopak skutečné limity je potřeba přijmout, vytěžit z nich zdravou pokoru a touhu po spolupráci s druhými, kteří jsou limitováni zase v něčem jiném. Spolu s nimi, ve vzájemném vykrytí a synergii, dokážeme mnohonásobně víc.

Při čtení příběhů skvělých a úspěšných lidí si připomínám věc, která je zdánlivě kontraproduktivní, avšak pravdivá. Ne všichni, kteří mířili na vrchol, svého cíle dosáhli. Přitom mohli být zrovna tak kvalitní a motivovaní. Také věřili svým snům a makali na nich.

Deke Slayton, Američan naplno zapojený do programu Apollo, si velmi přál zúčastnit se jedné z lunárních misí a patřit k těm několika lidem, kteří stanuli na povrchu Měsíce. Byl tomuto snu oddaný a byl mu velmi blízko. Pro jeho naplnění dělal vše, co mohl. Ale neletěl. Ze zdravotních důvodů. Už v roce 1962 mu byla diagnostikována srdeční arytmie. V té době mu to zavřelo dveře do kosmu. Deke ale byl neuvěřitelný chlap. Léčil se, přitom zůstával v NASA a dále se účastnil výcviku. Arytmii nemohl ovládnout vůlí, ale bojoval a nic nevzdal. Podporoval všechny posádky, které odstartovaly, až celý program skončil. Jeho naděje na Měsíc se rozplynula. Tento sen zůstal jen krásným snem. Deke byl bezesporu stejný hrdina jako Neil Armstrong, ale jeden z nich na Měsíci byl a druhý ne.

Tento příběh ale má své pokračování. Po skončení lunárního programu na sobě Deke stále pracoval. Nakonec i lékaři konstatovali, že je po zdravotní stránce způsobilý letět do vesmíru. Víte, kdo odstartoval jako člen posádky v lodi Apollo, která jednoduše zbyla po předčasném škrtnutí dalších výprav k Měsíci, aby se na oběžné dráze kolem Země spojila se sovětským Sojuzem? Deke Slayton, astronaut. Ve vesmíru pobyl 9 dní a "na stará kolena", ve věku 52 let (!), si vychutnal úchvatný pohled na Zemi.

Ve všech oblastech lidské činnosti můžeme najít takové osobnosti, které byly mimořádně vytrvalé, vnitřně silné, a přesto na svůj původní cíl nedosáhly. Třeba je někdo předběhl. Nebo měly úraz s vážnými následky. Nebo žily v politickém režimu, ze kterého nedokázaly utéct a který jejich snahy zadusil. Nebo jednoduše přecenily své síly a jejich cíl byl objektivně nereálný. Ano, mohlo se to stát. Život není jen o výhrách.

Motivace je skvělá a všichni ji potřebujeme. Aby však měla svoji sílu, musí být férová a pravdivá. Proto je potřeba říci, že mnozí výjimeční lidé svých cílů dosáhli a někteří stejně výjimeční tak úspěšní nebyli. Není to žádná tragédie, jen holý fakt.

Na co tedy potřebujeme pamatovat při rozvoji vlastního života?

1. Každý z nás může dojít dál, než kde se právě nachází. Posouvají nás cíle, které přesahují nás a naše dosavadní zkušenosti.
2. Máme své limity. Některé jsou jen v naší hlavě a ty je potřeba odmítnout, jiné jsou reálné, udržují nás v pokoře a vedou ke spolupráci. Kdybychom žádné limity neměli, žilo by na zemi několik miliard pánů bohů, a to je blbost.
3. I reálnému cíli se může postavit do cesty překážka, kterou není možné v danou chvíli překonat. Deke nemohl letět na Měsíc. Důležitější je proto mentalita táhnoucí nás dopředu, než cíl samotný. Po světě běhá mnoho zlomených a zklamaných lidí, kterým se zhroutil svět, protože se zhroutil jejich cíl. Potřebujeme si proto připomínat, že náš život není totožný s naším cílem.
4. Důležitější než konkrétní cíl je osobní poslání (kým mám být po celý život pro druhé). Důležitější jsou také kvalitní hodnoty, na kterých stojím.
5. Je-li nějaký cíl nereálný, neznamená to, že má člověk couvnot, ubrat a najít si něco jednoduššího. Často je to naopak. Nick Vujicic, známý motivátor, speaker a křesťanský evangelista, je chlap bez rukou a bez nohou, který přesto plave, surfuje, jezdí po světě a mimo jiné má krásnou a dobrou manželku. Netuším, jaké cíle by měl, kdyby byl zdravý. Je to jedno. Důležité je, že Nick necouvl, neřekl si, že se spokojí s něčím menším. Našel cíl, který je obrovskou výzvou, ale je reálný. A tak tento muž prožívá naplněný a radostný život, jímž motivuje tisíce dalších lidí. Zdravých i nemocných. Dosah jeho motivace je obrovský.

Zdroj obrázků: pixabay.com, commons.wikimedia.org (Deke Slayton)