Dvojí PROČ

Před týdnem jsem slyšel nezapomenutelnou přednášku mého kamaráda o výchově autistického dítěte. Nevařil z vody, mluvil z vlastní zkušenosti, a proto bylo všechno zcela věrohodné. Mělo to šťávu, a především to bylo neskutečně povzbuzující. Kdybych ho neznal, asi bych se ptal, čím ten chlap žije, když dokáže mluvit zcela otevřeně o svých zápasech, nic nepřikrašluje, a přesto je nadupaný on a vy s ním. Mnozí jiní by se na jeho místě ptali: "Proč zrovna já a moje rodina? Co jsme udělali špatně? Za co nás kdo trestá?" Můj kamarád a jeho manželka se určitě také ptali "proč", ale jinak. Jak?

Nevyhnu se určitému zjednodušení, ale musím to tak napsat. Existuje dvojí PROČ. Obě varianty mají svůj nezastupitelný význam, přesto náš život vypadá podle toho, které z nich dáváme přednost.

První PROČ se otáčí do minulosti. Hledá příčinu. Je nesmírně důležité v některých vědních oborech. Neumíme si bez něj představit biologii nebo medicínu. Nemůžeme bez něj odhalit škodlivý stereotyp v manželství. Nemůžeme se bez něj omluvit, pokud jsme zapříčinili dusnou atmosféru. A pokud třeba něco nesedí v účetnictví, nedobereme se bez něj k chybě, která všechno ostatní rozhodila. Za minulé chyby prostě musíme převzít odpovědnost, to je otázka férovosti a zdravého života.

Toto první PROČ se ale nehodí k tomu, aby utvářelo naši životní orientaci. Může mnohé napravit, mnohé odhalit, ale nemůže nás přenést přes kritické situace. Nemá v sobě náboj, který by utvářel naši vizi do budoucnosti. Naopak, velmi často vede k tomu, že se lidé zaseknou a živí se minulými křivdami, ať už skutečnými nebo domnělými. Slyšíte pak od nich: "Mám se špatně, protože lékaři udělali chybu, protože je společnost zkažená, protože nám sametová revoluce nepřinesla ráj na zemi (což samozřejmě nikdy neslibovali)." Jedno o těchto lidech mohu říci s naprostou jistotou. Pokud se v nich něco nezmění, budou za deset či za dvacet let přešlapovat na stejném místě, budou ještě o trochu zahořklejší a na otázku "proč" budou mít ještě větší sbírku odpovědí.

Druhé PROČ se dívá do budoucnosti. Hledá výzvu. Člověk se ptá: "K čemu mi dává tato situace mandát? K jakému cíli se od ní mohu odrazit? Jakou příležitost v ní nacházím? Co se z ní mohu naučit? Co mohu skrze ní předat druhým lidem?"

Můj kamarád a jeho manželka jsou v určitém smyslu hrdinové. Jsou křesťané, proto si nenechali zpochybnit hodnotu svého dítěte. Měli jistě spoustu různých otázek, ale převážily ty směřované dopředu. "Proč se to všechno děje? Co chce Bůh vložit do našeho života? Jak se můžeme dostat do vnitřního světa našeho dítěte? Jak se situace, která mohla být destruktivním útokem na naši rodinu, obrátí v pravý opak a stane se výhrou?"

Kdo mého kamaráda zná, může potvrdit, že po všech krizových momentech a osobních bojích rozhodně nepřipomíná vyhaslého člověka. Naopak, proudí z něj život. Má vizi pro své dítě, pro svoji rodinu i pro město, ve kterém žije. Spolu s manželkou jsou povzbuzením pro rodiče autistických i zdravých dětí. A aby toho nebylo málo, vidí, jak jeho dítě dělá výrazné a i pro odborníky těžko uvěřitelné pokroky.

Možná nemá žádný přesný návod na používání slůvka "proč". Jde o nastavení jeho osobnosti, o radikální opuštění sebelítosti, a také o vizi, kterou přijal. Proto jeho otázky směřují k výzvám.

Zkusme si to shrnout:

• První PROČ se ohlíží do minulosti, druhé se dívá do budoucnosti.
• První se ptá po příčině, druhé po výzvě.
• Na první se odpovídá slůvkem "že", na druhé "aby".
• První člověku zpravidla naskakuje v mysli automaticky, pro druhé je potřeba se rozhodnout.
• První je v záležitostech běžného života často provázeno zahořklostí, ve druhém zpravidla najdeme motivaci.

Volí někdo spolu se mnou dvojku?

Obrázek: pixabay.com (CC0)