Odpovědnost odvážných

"Ne, nezlob se, nepůjdu do toho. Neznám všechny důsledky. Neprostudoval jsem všechna fakta. Kdo ví, jaká bude situace za rok? Je to trochu riskantní. Však víš, mám rodinu, mám sice nudné, ale slušné zaměstnání, jsem jakž takž finančně zajištěný. Musím kolem sebe vytvářet stabilitu. Musím být ODPOVĚDNÝ."

Možná vám to něco připomíná. Znám to ve formě zdánlivě rozumného našeptávání, které občas zaslechnu. Jenže ... i moje manželka se mnou raději půjde do smysluplného a dobrodružného příběhu, než abychom spolu zakrněli v tzv. jistotách. A druhé jenže: pokud jsem se kdy setkal s lidmi, kteří to někam dotáhli (nemyslím jen ve finančním nebo společenském významu), s lidmi, kterých si můžu opravdově vážit, jsou to bez výjimky ti, kteří opustili své jisté, aby šli za něčím velkým a ušlechtilým. Asi i jim tehdy někdo řekl: "Nedělej to, buď odpovědný." Naštěstí rozuměli odpovědnosti jinak. Nepovažovali ji za brzdu, která všechno slibné zastaví, ale za pedál plynu, jehož sešlápnutím se dostanou blíž ke správnému cíli.

Ano, odpovědnost je super. Jen jí potřebujeme vrátit její původní význam a rozumět jí jako vyjádření zdravé odvahy. Je vlastností těch, kteří dokážou rozhodnout, když ostatní nemají kuráž. Pomáhá nám dosahovat smělých a kvalitních cílů. Pomáhá nám překročit hranice vlastního ega a žít pro druhé. Pomáhá nám ve vytváření kvalitních a všeobecně přínosných projektů. Pomáhá budovat pevný, trvalý a krásný vztah s manželkou / manželem. Pomáhá rodičům nechat dítě, aby si při různém experimentování občas natlouklo nos a sbíralo zkušenosti, protože jinak by mu nasadili svěrací kazajku své ochranitelské, manipulativní a "odpovědné" lásky.

Jak tedy odpovědnosti rozumím?

1. Odpovědný člověk směřuje za kvalitní vizí. Rozumí příčině a důsledku, a to obousměrně. Ví, že nežije ve vzduchoprázdnu a že každé jeho jednání povede k novým událostem. Některé je možné předpovědět celkem spolehlivě, například že manželku potěší pozvání do cukrárny, ale jiná jsou těžko předvídatelná a představují tedy potenciální riziko. Může ho potkat dílčí neúspěch. Může udělat chybu. Může ho někdo odmítnout. Toho se mnozí obávají a proto zůstávají stát na místě s maskou odpovědného člověka. Jenže na zákon příčiny a důsledku se můžeme dívat i z opačného směru. Máme-li před očima dobrou a prospěšnou vizi, můžeme se podívat "zpět" na kroky, které k ní vedou. Je nutné plánovat. Je nutné poctivě a důsledně pracovat. Je nutné naučit se novým věcem a dovednostem. Výsledek nám nespadne do klína díky večernímu snění, dokonce ani díky skálopevné víře v jeho uskutečnění. K dobrým cílům vede vytrvalá a koncepční práce.

Pokud se na zákon příčiny a důsledku díváme z té nejnižší příčky, tedy ve smyslu "co všechno se může stát, když udělám tento krok", pak se jen těžko ubráníme obavám, prokrastinaci a nakonec výmluvě na odpovědnost. Dívám-li se ale na stejný zákon z nejvyšší příčky, tedy z hlediska vize, jsou pro mě jednotlivé kroky většinou zcela srozumitelné a ztrácejí ten nepříjemný osten obav. Budou náročné, budou mít své důsledky, ale kvůli nim to vše podstupuji. Jsou to další schody na cestě za něčím smysluplným. A navíc, udělám-li v některém dílčím kroku chybu, nesejdu z cesty, protože mám před sebou stále jasný směr. Napravím, co napravit lze, omluvím se, poučím se, a jdu dál. Při pohledu "zdola" však vypadají i drobné chyby fatálně.

2. Odpovědnost je sestra odvahy a rozhodnosti. Bez mučení doznávám, že mi před lety, kdy jsem nakoukl do světa dospěláků, scházela kuráž k rozhodování. Vysvětloval jsem si to tak, že mi záleží na druhých a chci, aby byli spokojeni. Proto ať oni rozhodnou a já se přizpůsobím. Taková pitomost! Ve skutečnosti jsem neoplýval ušlechtilými postoji (dnes mi na druhých záleží mnohem víc než tehdy), ale chyběla mi odvaha, odpovědnost a rozhodnost. Když jsem pak byl ve své první vedoucí pozici a musel jsem řešit závažný problém, lidé kolem mě čekali, jak se rozhodnu. Dokonce mě k tomu povzbuzovali a o mé rozhodnutí si výslovně říkali. Já jsem místo toho chodil od jednoho k druhému a ptal jsem se: "Jak ty by sis to představoval?" A tak jsem se v domění, že jsem odpovědný, citlivý a uvážlivý, sám z odpovědnosti vyvlékal. Situace se pochopitelně jen zhoršovala. Nakonec na tom ztroskotaly i mé vztahy s některými lidmi.

Dnes už za tuto zkušenost dokážu být vděčný. Ani teď nejsem žádný ranař, ale naučil jsem se, že odpovědnost souvisí s odvahou a rozhodností. Koneckonců všichni ti, kteří někdy posouvali věci dopředu a převzali v danou chvíli odpovědnost za něco dobrého, byli rozhodní a odvážní. Každý z nás si v této souvislosti jistě vybaví jiná jména z historie. Schválně, zapřemýšlejme.

3. Odpovědnost souvisí se slovem odpověď. Mnoho lidí jí má spojenou s otázkami: "Co se stane, když...? Proč bych to měl dělat právě já? Co když se objeví nepředvídatelné komplikace? Není to příliš velké riziko? Co když se proti tomu někdo postaví? Nebude to po mě vyžadovat nějakou oběť?"

Bylo by jistě pošetilé, kdybychom si otázky nekladli. Jsou bezesporu důležité. Jen jde o to, aby byly dobré a konstruktivní, a aby odpověď na ně zněla "udělám", nikoli "možná se něco stane". Třeba: "Jaký je další krok? Jak vyberu nejlepší členy týmu? Můžu být někomu nápomocen? Co potřebuje naše město?" Dobré otázky zpravidla začínají slovy "jak, co, kdy ...", ty špatné bývají uvozeny dvojicí slov "co když". Na ty dobré je možné zřetelně a jasně odpovědět. Bez ohledu na to, jak bláznivě se určitý podnik někomu jeví. Bez ohledu na to, jestli může být podnikatelský záměr do určité míry rizikový, nebo ne. Bez ohledu na to, jestli daný podnik odpovídá konvencím, či nikoli.

Mám kamaráda pastora, který rozjíždí spolu se svými spolupracovníky skvělou práci pro menší město. Aby na to vydělali, otevřeli stánek s občerstvením. Jiný přebudovává vysloužilou keramičku na základní školu a ještě dělá vše pro to, aby pro své město zachránil hotel s významným kulturním sálem. Můžeme se ptát: "Nevypadá to všechno bláznivě?" Tedy, po pravdě řečeno, asi ano. Ale ono to jaksi není důležité. Ti chlapi mají dobré odpovědi na dobré otázky. Mají dobré odpovědi pro reportéry z místních novin, kteří se jich chodí ptát. Mají dobré odpovědi i pro své svědomí a pro své rodiny.

Mohli by si klást otázky typu "co když." Ty jsou velmi bezpečné, protože na ně zpravidla neexistuje rozumná odpověď. Nechávají člověka v seriózním stereotypu, v lhostejnosti, apatii, v šedém průměru, v čekání na lepší časy.

Ať o tom přemýšlím sebevíc, odpovědnost se mi stále více zamlouvá a považuji ji za výsadu. Vidíte to podobně?

Obrázek: Wikilmages, pixabay.com, CC0